Halloweenská noc, ta tajemná chvíle, kdy se setkáváme s mrtvými a uctíváme jejich památky. I ve skautské klubovně dnes slavíme halloween. Sešli jsme se v klubovně kde jsme se připravovali na strašidelnou cestu. Vyráběli jsme si lucerničky a zbavovali se strachu. Na cestě nás čekaly mnohé záludné úkoly a nástrahy našich nemrtvých roverů. Báli jsme se jít dál, ale kdo strach překonal, na toho čekala na konci cesty obrovská hostina v halloweenském stylu. Nám všem se halloween líbil a už se těšíme na příští rok.
Rubrika: 2019
Rubriky
Podzimky Česká Skalice
Na letošní podzimní prázdniny jsme zamířili na Náchodsko, konkrétně do České Skalice. Cesta byla, jak se již stalo tradicí, zpestřena výlukami, takže část cesty jsme jeli autobusem. Výluka nám poněkud zkomplikovala i sobotní výlet k československé dělostřelecké tvrzi Dobrošov. I přes dopravní komplikace jsme dorazili do Bělovsi a vydali se do strmého kopce k Dobrošovu. Cestu jsme si zpestřili prohlídkou pěchotního srubu Březinka, a tak jsme na Dobrošov (bohužel uzavřený kvůli rekonstrukci) dorazili až odpoledne. Prohlédli jsme si tedy alespoň z venku dobrošovské pěchotní sruby a pomalu se vydali z kopce do Náchoda na autobus.
Neděle byla ve znamení dopolední procházky do České Skalice a odpolední procházky do blízké obory, kde pro nás měli roveři připraveno několik her. O zábavu tedy bylo postaráno a zpátky na hotel jsme se tak vraceli až těsně před večeří.
Na pondělí měli roveři také připravené různé společné hry, a tak jsme se dopoledne opět vydali do obory, která poskytla vhodné prostředí pro společný boj o totem. Odpoledne jsme šli jen do nedalekého kempu, na jehož prázdných loukách jsme si zahráli další spoustu her.
V úterý nás čekal celodenní výlet Babiččiným údolím, a tak jsme vyrazili jak jinak než autobusem do Olešnice, odkud jsme se pak vydali právě Babiččiným údolím zpět do České Skalice. Vzhledem ke konci sezony na nás už bohužel nečekala prohlídka staveb spojených s postavami románu Babička. Ale i tak jsme měli možnost vidět všechna klíčová místa z tohoto díla.
Ve středu dopoledne jsme si šli ještě zahrát pár her, a pak už bylo na pořadu dne balení a uklízení, abychom se mohli vydat, jak jinak než autobusem, a následně vlakem zpět k domovu. Kromě komplikovanější dopravy se ale letošní podzimní prázdniny vydařily, jelikož nám přálo počasí a nemuseli jsme tak, jako v minulých letech, každý večer sušit sebe a boty.
Rubriky
Tábor Mladotice
Pro letošní tábor jsme se rozhodli trochu netradičně nepřipravit žádnou táborovou hru, ale trochu více se zaměřit na táboření jako takové. Naším cílem bylo se víc zaměřit na různé tábornické činnosti, nechat občas kluky samostatně se rozhodnout co by chtěli dělat, a také jsme měli několik časových oken pro celotáborový program společný pro všechny oddíly. Jestli se to povedlo je na posouzení kluků, kteří na táboře byli…
Začátek tábora byl samozřejmě zejména budovací a dodělávací – každý si musel vyrobit podlážku do stanu, bylo třeba připravit dřevo do kuchyně, vykopat slavnostní ohniště a připravit v něm slavnostní zahajovací oheň a mnoho dalšího. Postupně se přidávaly i další činnosti – někteří kluci stavěli s Daliborem udírnu, ve které jsme ve druhé polovině tábora zkusili něco vyudit. Kdo chtěl mohl si zkusit střelbu z luku a vzduchovky, lezení vysoko na strom s jištěním a následným spuštěním dolů, ostatní věnovali čas třeba blbutí na slacklině a houpačce netradičně postavené hned na začátku tábora. Nově jsme měli na táboře psychomotorický padák, se kterým si nejen vlčata užila několik zábavných her. Jeden den se kluci také věnovali stavbě nouzových úkrytů z přírodnin a podařilo se jim ve skupinách vybudovat docela povedené přístřechy. Mimo to všechno bylo i hodně času na různé blbnutí, deskové hry, frisbee, zpívání u kytar a mnoho dalšího.
Na táboře samozřejmě nesměla chybět ani dvoudenní výprava, která byla tentokrát již v prvním týdnu a pro spoustu kluků to byla spousta nových zážitků – zabalit si batoh na dva dny a celý den ho nést na zádech, večer vařit na ohni, spát jen pod plachtou, dva dny si nečistit zuby… Aby to nebylo tak náročné, trasa byla relativně krátká a zbylo tak hodně času na hry cestou – frisbee, medvědi apod. Ráno na výpravě jsme také měli štěstí a zahlédli dvojici evropské nejmenší sovy – Kulíška nejmenšího. Nevypadal moc nadšeně, že nás vidí, a tak jsme ho po chvíli nechali v klidu.
Po výpravě čekalo na celý tábor překvapení – návštěva ornitologa, který nám věnoval celé dopoledne, pokusil se chytit několik ptáků, kteří žijí v okolí tábořiště, okroužkoval je a o každém něco pověděl. Měli jsme štěstí a kromě králíčka ohnivého, červenky, strakapouda a dalších jsme viděli i ledňáčka. V programu tábora nesmělo chybět ani vaření hadů na ohni, a to jak slaných tak sladkých, takže večeře se moc nesnědlo, jelikož se všichni přecpali. Kdo zrovna nepekl, tak se věnoval kutilství – výrobě všeho možného ze dřeva (a největší úspěch měli asi letadla). Mezi další celotáborové programy patřilo vymýšlení scének původně k závěrečnému ohni, ale jelikož u ohně by nebylo tak dobře vidět, probíhalo představení jednotlivých skupin po jedné večeři. Úkolem poslední celotáborové hry předposlední den tábora bylo nepozorovaně se připlížit do tábora a ukořistit svačinu. Málokomu se to povedlo a kdo byl chycen, byl zajmut hlídkou a uvázán ke stromu, aby nemohl utéct. Pokud měl štěstí, někdo z jeho společníků ho mohl osvobodit, ale nesměl u toho být spatřen.
Někteří kluci se ve chvílích volna věnovali plnění nováčkovské zkoušky, a tak ke konci tábora mohlo několik z nich složit slib vlčat a vykročit tak naplno do skautského života. U závěrečného ohně bylo také pár kluků převedeno do oddílu skautů, ke kterým budou od září již chodit, a kde je čeká spousta dalšího dobrodružství a zážitků.
Rádi bychom poděkovali všem rodičům, kteří nám pomohli s organizací tábora – s nákupem v den odjezdu, s nakládáním u klubovny a stabnou tábora na louce, s bouráním, odvozem věcí a úklidem u klubovny. Dále je třeba poděkovat Mladitockému zemědělskému družstvu za jejich ochotu tprět nás na jejich louce a panu Václavu Střelovi za možnost čepovat u něj vodu. Bez vás všech by se letošní tábor nemohl uskutečnit. Děkujeme
Končí nám školní rok a s ním přichází poslední výprava před táborem. Jako cíl naší cesty jsme si vybrali Řevnické lomy, vodopád na Kajné a vyhlídku na Karlštejn. Sešli jsme se na slánské se světluškami. Poté co jsme počkali na poslední členy, vyrazili jsme na cestu do Řevnic. Cestovali jsme tramvají a vlakem. Vstoupili jsme v Řevnicích na náměstí odkud jsme pokračovali směrem k Řevnickým lomům. Dále jsme šli po cestě kolem vodopádu na Kajné až na vyhlídku na Karlštejn. Na vyhlídce jsme si dali přestávku na jídlo a zahráli jsme si pár her. Také jsme mezi sebou rozpoutali šiškovou bitvu. Naší konečnou zastávkou byla zastávka v Dobřichovicích, odkud jsme se vydali vlakem domů. Na slánské jsme se rozloučili a rozešli se domů.
Na květnovou výpravu se nás i přes pěkné počasí sešlo jen 7 vlčat, 1 skaut a 3 vedoucí. To nás ale neodradilo od toho vyrazit, a tak jsme i přes nacpané nádraží sedli do vlaku směr Beroun. V Berouně nás ale překvapila výluka a my museli místo vlakem pokračovat autobusem a pak ještě mikrobusem, abychom se nakonec zdárně dostali do Žloukovic, odkud jsme vyrazili na další cestu. Vzhledem k výluce na trati jsme ale raději přehodnotili trasu a místo do Račice se vydali po modré a červené do Nižboru. Aby naše cesta nebyla krátká a jednoduchá, trochu jsme si ji prodloužili a nešli jen po značených cestách. Vedl nás Očir podle GPSky a mapy v telefonu a až na jedno drobné zaváhání se mu navigace dařila. Cestou jsme si zahráli několik her, povídali si a dokonce viděli i pár zvířat (vlaštovky a rorýse u řeky ve Žloukovicích, veverky, strakapoudy, sýkory a nepočítaně pavouků). Před Nižborem jsme se ještě zastavili na vyhlídce Čerchov, odkud jsme viděli kus údolí Berounky. V Nižboru jsme šli kolem zámku, viděli město od kříže pod ním a už spěchali na autobus, který nás nakonec bez problémů dovezl do Berouna na vlak, kterým jsme zakrátko dorazili zpět do Prahy.
Oteplilo se, začalo svítit slunce a příroda se začíná zelenat a kvést. Přesně tyto podněty nás vytáhli na výpravu na kopec Plešivec u Jinců.
Sešli jsme se v 8.40 za hluku oprav pod mostem na Slánské. Tuto výpravu jsme absolvovali s naším sesterským oddílem Berušek (světlušek). Na cestu jsme vyrazili ze Smíchovského nádraží, kam jsme dojeli tramvají. Z vlaku jsme vystoupili v Jincích, odkud jsme se vydali na nedaleký kopec Plešivec. Cesta stále stoupala, a tak se nešlo zrovna snadno. Přesto se našla místa, kde se daly hrát hry jako zmizík a medvědi. Nežli jsme došli na vyhlídku, dali jsme si oběd. Po obědě se příjemný klid přeměnil v zuřivou šiškovou válku. Válku přerušili vedoucí, protože už jsme museli jít dál. Na vyhlídku jsme došli kolem druhé hodiny, sedli jsme si na kameny, sundali si boty, abychom je vyvětrali a vyhřívali jsme se na sluníčku. Uchvátil nás výhled na okolní krajinu. Po dlouhé pauze jsme si nasadili batohy a vydali jsme se na cestu na vlak. Vlak jsme stihli jen tak tak. Do Prahy jsme dojeli kolem půl šesté a do Řep chvíli po šesté.
Výprava byla bezvadná, bylo krásně, v nádherné přírodě, se super kamarády, prostě fantazie.
Začátek března, super čas na další výpravu.
Sešli jsme se ráno na zastávce Slánská u pekárny. Poté co jsme počkali na posledního člena, vyrazili jsme na nádraží Braník, odkud nám jel vlak až do zastávky Luka pod Medníkem. Z Luk jsme vyšli po cestě k rozhledně Pepř. Pod rozhlednou jsme si dali oběd, podívali se nahoru na rozhlednu a zahráli jsme si nějaké hry v přilehlém lese. Když jsme dohráli, sbalili jsme si batohy a vyrazili jsme na cestu do Kamenného Přívozu. Po cestě jsme se zastavili na louce na svačinu. Měli jsme trochu času, tak nás napadlo, zahrát si nějaké hry. Když jsme přišli na zastávku, nemuseli jsme moc dlouho čekat než přijel vlak. Do Prahy jsme dorazili, když se stmivalo a do Řep jsme dojeli už za tmy.
Přestože celý den nebylo moc pěkné počasí a občas i pršelo, výpravu jsme si moc užili.
Máme tu leden a s ním první výpravu roku 2019.
Sraz byl tradičně na zastávce Slánská odkud jsme vyrazili na Hlavní nádraží. Vlak nám jel až půl hodiny po našem příchodu, a tak jsme si čekání zkrátili hrou na klavír v podání našich mistrů: Očira Jakuba Ganbolda, Jaromíra Nováka a Dominika Kaňky. Vlakem jsme se svezli až do Senohrab, odkud jsme se vydali do Hrusic k památníku Josefa Lady a jeho dcery. Tam jsme si udělali fotku s Mikešem, prohlédli si Ladovu tvorbu a snědli své obědy. Po obědě jsme vyšli po Mikešově stezce. Cestou jsme hráli různé hry, prohlíželi si okolní krajinu a klouzali se po zamrzlých loužích. V půlce stezky jsme odbočili a dali se cestou do Mnichovic. O přestávce nám nad hlavou přelétalo letadlo. Do Mnichovic jsme došli když se stmívalo a do Prahy jsme dojeli za tmy.
Celý den nám svítilo slunce a bylo prostě nádherně. Výpravu jsme si s menšími bolestmi nohou náramně užili.